Můj peruánský kulturní šok

Tento text je kapitolou e-knihy Příběhy z džungle.

Zanedlouho jsem zažila svůj první, a doufám i poslední, kulturní šok. Což bylo zpětně super, protože všechny šoky, krize a temná údolí člověka hodně posílí, poučí a posunou o velký kus dále.

V letech 2008-2010 jsem pracovala jako biolog-dobrovolník v ekoturistickém středisku (ecolodge) Explorers Inn v Amazonii – uprostřed rezervace Tambopata. Probíhá zde mnoho výzkumů a proto bylo třeba mít na místě několik biologů provádějících pravidelný monitoring (papoušků, kajmanů, vyder obrovských) nebo sbírajících vzorky (hmyzu, listí, atd).  Součástí mé práce byla i pravidelné prosekávání stezek mačetou nebo provázení turistů.

Cestovat jsem byla zvyklá, každé září jsem trávila s kamarády v Rumunsku a cestovala i v průběhu roku. Toto byl ale první pobyt v naprosto jiné zemi, s jiným myšlením s jinými kulturními zvyklostmi. A téměř bez jakéhokoliv spojení s Českou republikou, kamarády a rodinou.

V džungli samozřejmě internet nebyl a jednou měsíčně ve městě jsem šla na pár hodin do internetové kavárny se superpomalým internetem. Pošta na seznamu se mi třeba načítala 10 minut – jako vážně! Sociální sítě jsem v té době neměla, facebook jsem si pořídila až během druhého pobytu v Peru v roce 2009.

Proběhly u mě všechny 3 fáze klasického kulturního šoku. Fáze kulturního šoku krásně popsala ve svém článku kamarádka Tereza, která žije pro změnu v Maroku.

V dané zemi můžete žít mnoho let, ale pokud nemáte přímý kontakt s místními, defacto s nimi nežijete, nesdílíte s nimi jejich způsob života, tradice i běžné denní věci, vaše kulturní porozumění bude malé. Ke kulturnímu šoku nemusí ani dojít.

V první fázi jste ze všeho nadšení – i já byla. Vnímáte usměvavé lidi a život bez stresu. V této fázi jsou často turisté a většina cestovatelů.

Šok, krize a odmítnutí

V druhé fázi přichází šok, krize, odmítnutí. Každému trvá jinak dlouho, podle okolností i jeho schopnosti přijmout věci tak, jak jsou.

Toto byl náš pokoj v bungalovu uprostřed rezervace Tambopata v Amazonii, kde jsem necelé 2 roky žila. Foto: Sara Prado
A takto vypadalo moje první setkání s bungalovem:
Po vyčerpávajících cestách letadlem, jízdě starým minivanem po zaprášené hrbolaté cestě a závěrečné cestě lodí do džungle, bylo jediné, po čem jsem toužila, dát si sprchu a lehnout si do postele. Přijeli jsme v podvečer a já už za šera vstoupila do našeho tmavého bungalovu. Pokoj, který jsem měla zatím jen pro sebe, smrděl plísní, koupelna a záchod ještě mnohem více. Neva, dám to časem do pořádku. Ještěže byl podvečer a nebylo moc světla, vysprchovat se ve špinavém sprchovém koutu tak bylo mnohem snazší. Co oči nevidí…  Ze sprchy jsem aspoň vyhnala pavouky. To jsem ještě netušila, že sem pravidelně různými děrami lezou tarantule požírat švábi vylézající po setmění z děr a koutů. Sprcha byla vzhledem ke smradu, mému stavu a studené vodě, celkem rychlá. Při sprchování na mě spadl ze stropu pouze jeden šváb.

U mě přišla druhá fáze zhruba v druhém měsíci pobytu. Najednou mi začalo vadit skoro vše kolem. Jak ráno vstávají o čtvrté hodině průvodci tím stylem, že vzbudí celý bungalov, i když vy můžete spát třeba do pěti nebo do šesti. Pouští si tu svou (pro mě v té době strašnou hudbu) – cumbii a lambádu. A to od 4. ráno až do noci. Chrchlají v koupelně. Dělají si ze všeho srandu a vy nevíte, co je pravda a co je lež. Mnozí vás považují za děsně bohatou, protože si můžete dovolit několik měsíců nevydělávat a jet do Peru. To, že předtím jsem měla 2-3 práce naráz, neberou v potaz. V tomto jsem je ale zpětně chápala, protože někteří vyrůstali opravdu v nuzných podmínkách. To, že si někdo může dovolit takovou cestu, je pro ně nepředstavitelné.

To je ale, kurňa, neopravuje k tomu, aby vám chodili do koupelny a používali vaše mýdlo, šampon, toaleťák a bůhví co ještě! Jo, to jako vážně, byli tam 2 průvodci, kteří byli tak šetřiví, že nepoužívali mýdlo a toaleťák, které fasovali a chodili k nám holkám do sprch. Mýdla, svíčky a toaleťák si pak vozili domů. Ze začátku mě to dost štvalo, že mi někdo takto vstupuje do osobního prostoru a používá mé věci. Později jsme si z toho s druhou dobrovolnicí Laurou (z Finska) dělaly srandu a fotily si jejich mokré stopy vedoucí z naší sprchy k nim do pokoje.  Občas se tu objevovaly i drobné peněžní krádeže.

Když chcete z toho všeho na chvilku vypadnout a jdete do kuchyně se zeptat, kdy jede příští loď do města, každý vám řekne něco jiného a všichni se tomu děsně smějí, že si z vás dělají prdel. Když se  dostanete konečně do města a tam narážíte všude na smrad, špínu a chudáky pouliční psy, které byste nejraději všechny zachránily. Taxikář i další se vás snaží napálit, protože jste gringa. Internet nefunguje. Vlastně skoro vůbec nic nefunguje. A k tomu moje mizerná španělština.

Ulice ve městě – Puerto Maldonado.

A když se vrátíte do džungle, tak jen slyšíte, že ta Checa (což byla moje přezdívka) je nějaká divná. Vrcholem bylo, když si mě pozvala na kobereček Paty – administrativní vedoucí lodge. Že prý beru kokain a vozím ho z města do lodge. Takže mě vyhodí.

Jakože cože? Kdo to o mě vykládá? Vždyť se všichni tváří jako nejlepší kamarádi. Už jsem neměla ani sílu se proti takové kravině bránit. Pracuji tady pro ně dobrovolně, kromě biologické práce jim dost pomáhám i jinde a mám z toho toto.

Výpomoc v kuchyni – já s kamarádem Alexisem nádobí. Foto: Sara Prado

Naštěstí byla Paty dost inteligentní a pocházela z Cusca. Lidé v horách totiž nejsou tak ukecaní a o lidech z džungle vědí své. Takže brzy přišla na to, odkud vítr vane, a vše se vyjasnilo. Od Alexise jsem se později dozvěděla, že prý to byla jen sranda, co o mně říkali. Prý aby bylo nějaké vzrůšo a legrace. Paty se pak stala jednou z mých nejbližších kamarádek.

Životní podmínky v džungli také trochu přispěly ke kulturnímu šoku – kromě tarantulí a švábů do bungalovu občas pršelo (proto ten kýbl), ve vysoké vzdušné vlhkosti se všude rychle tvořila plíseň, po posteli v noci běhaly myši, matraci  a další věci rozkloval papoušek Wauwee.

Peru se pomalu stává mým druhým domovem…

Zhruba za další měsíc až dva u mě došlo k poslední fázi – přijetí jiné kultury. Pomohl mi v tom hodně i Alan, se kterým jsem v té době začala chodit. Vysvětlovat mi věci zase z jejich úhlu pohledu.

V této fázi začnete druhou kulturu začneme považovat za nový domov. Začnete ji hlouběji chápat. Zároveň si uvědomujete a respektujete kulturu rodné země a nalézáte ideální rovnováhu mezi oběma.“

Já se vždycky snažím brát to lepší z dané kultury.

Pohled na Puerto Maldonado z vyhlídkové věže (která patří údajně mezi nejošklivější stavby světa). Nějaký čas mi trvalo, než jsem si oblíbila to prašné, špinavé a hlučné město i jeho obyvatele.

Pomohlo mi to pochopit, že Evropa není pupek světa a vše se netočí okolo ní. A že dost lidí na světě vcelku ani nezajímá, co se tam děje. Mají své vlastní starosti a problémy. A že hranice mezi dobrým a špatným je velmi tenká a je zde mnoho odstínů šedých přechodů. Že nemohu nikoho soudit, dokud jsem nezažila to co on, nevyrůstala v jeho podmínkách a neměla za sebou to co on. Že na vše na světě existuje mnoho úhlů pohledu daných právě našimi životními zkušenostmi. A že nemohu nikoho přesvědčovat o své pravdě či postoji, ač si myslím sebevíce, jak je správný. Každý si  tomu musí dojít sám, každý máme vlastní cestu. Jediné, co mohu udělat, je jít dobrým příkladem, což se mi už v některých situacích, věřím, povedlo.

Ne vždy se mi daří vše výše popsané dodržovat, ale právě neustálá konfrontace s jinou kulturou a odlišným pohledem na svět mi v tom stále pomáhá.

I já jako důležité při životě v cizí zemi vnímám „otevření mysli„. To znamená, že bychom neměli soudit pouze z prvních dojmů, nedělat si (pozitivní i negativní) předsudky nebo nucený názor na vše, co kolem nás vidíme.

Je totiž v pořádku nemít názor a přijímat věci tak, jak jsou.

V peruánské poušti.

Chcete si přečíst více o životě v Peru a v džungli? Čím mě ještě Peruánci šokovali? A čeho se v džungli nejvíce bojím? To vše popisuji v e-knize Příběhy z džungle.

Ráda představuji lidem krásy Peru i příběhy zdejších lidí. Peru je moji milovanou zemí, kde jsem nějaký čas žila, měla svatbu a kam se každoročně vracím. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.