Jaké je to žít jako žena-cizinka v Peru?

Otevřený rozhovor o světlých a stinných stránkách života v Peru.

Rozhovory o životě v Peru vznikly na základě nejčastějších dotazů, které jsem na život v Peru dostávala a dotazů na sociálních sítích. Aby to nebyl čistě můj pohled, přizvala jsem si k odpovědím i moji slovenskou kamarádku Luciu, která žije v horách v Urubambě, kde jsou oproti džungli mnohdy jiné zvyky a tradice.

Nejdříve se vám trochu představíme:

Zuzka Bartáková de Saman

Peru se mi stalo v mnoha směrech osudem. S peruánským manželem máme 3letou Rozárku, převážně žijeme v ČR, ale každoročně se do Peru na 2-3 měsíce v roce vracíme. Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu UK, ale hned po studiích jsem odjela do peruánské Amazonie, kde jsem v letech 2008-2010 působila jako biolog-dobrovolník. Jsem také autorkou několika přírodovědeckých publikací a blogu cestujemepoperu.cz.

Lucia Piptová de Nina

Vystudovala jsem Filosofickou fakultu UK – rumunštinu a románské jazyky a dlouhodobě působila jako úspěšná trenérka karate, které je společně s výrobou přírodní kosmetiky mou velkou vášní. V Peru žiji od roku 2018 se svým peruánským manželem, společnou dcerou (1 rok), dcerou z manželova předchozího vztahu (10 let) a třetí nadělení už je na cestě.

Jak ses do Peru dostala?

Lucia: V roce 2018 se celý můj život trochu přeskupil a získala jsem konečně možnost splnit si dva své velké sny – jet na nějaký čas do Peru, což byl od malička můj sen, a cestovat sama jen s 40 l batohem. Chtěla jsem hlavně do džungle, takže jsem nějaký čas pobývala v džungli u Iquitos a pak cestovala podél pobřeží, Limu jsem vynechala. Poté jsem odjela do Cusca a Posvátného údolí. V Urubambě jsem si hledala přes couchsurfing ubytování, které mi nabídl Percy – můj budoucí manžel a už jsem tu zůstala. 🙂

Zuzka: Já jsem se také prvně vydala do džungle (celý příběh si můžete přečíst zde), kde jsem se seznámila s budoucím manželem, který v rezervaci pracoval jako průvodce. A také to bylo poměrně rychlé. Žila jsem zde s ním a pracovala v letech 2008-2010, poté jsme se přestěhovali do ČR, ale téměř každým rokem se do Peru na zimu vracíme.

Jací jsou podle tebe Peruánci jako muži?

Lucia: To je dobrá otázka, co jsem měla možnost poznat, tak jsou podle mě trochu víc „machové“, ale spíše na veřejnosti. Naopak doma ženě více pomáhají než muži u nás a to i s takovými pracemi, kterými by čeští či slovenští chlapi dle mých zkušeností občas opovrhovali. Nemohu to ale říci všeobecně, jen co znám ze svého okolí, určitě je to ale různé případ od případu.

Zuzka: V džungli mi přijde, že zas takoví machové nejsou v porovnání s tím, co znám z jiných oblastí nebo jiných států Jižní Ameriky. Ale oceňuji, že jsou velmi soběstační, je to dáno hodně tím, že vyrůstali ve velké rodině a museli pomáhat. Co znám ze svého okolí, tak kluci zhruba od 12 let si sami perou, umí si uvařit a pomáhají doma s čím je třeba.

Lucia: Rozhodně ještě umějí dávat více najevo své city, Češi/Slováci jsou oproti nim více chladní.

Zuzka: Ještě první věc, kterou jsem u nich zaznamenala, bylo v používání kosmetiky a v pravidelné hygieně. 😀 Věty typu: „správný chlap musí smrdět“ by tady opravdu nepochopili. 😀

Lucia s manželem Percym a roční dcerou.

Máte spolu nějaká mezikulturní nedorozumění?

Zuzka: My to měli spíše zezačátku – zhruba první 3 roky, než jsem se plně napojila na jejich mentalitu.

Lucia: No to máme a není jich málo. Hlavně když jsem sem přišla, byl to tu úplně jiný svět. Mohu třeba jmenovat jejich Vánoce. Já jsem z rodiny zvyklá na poklidné Vánoce v úzkém rodinném kruhu, kde až první a druhý svátek vánoční navštěvujeme příbuzné. Tady se ale už celá velká rodina sejde na Štědrý den, dárky se otvírají až o půlnoci a pak pijí a hodují až do rána. Takže Vánoce byly pro mne opravdu náročné, protože jsem o nich měla zcela jinou představu.

Zuzka: Ano, Vánoce jsou výborný příklad. Mám kamarádku, Peruánku žijící v Čechách, kterou naše Vánoce celkem štvou, protože jsou podle ní strašně smutné a nudné. Žádné veselí, bujaré rodinné oslavy apod. Prý se podíváme na pohádku, skoro nemluvíme a pak jdeme spát. 😀

Mně tedy celkem peruánské Vánoce vyhovují – žádný stres, teplo, dárky jen dětem a minimální úklid – nejdůležitější je rodina a zábava. 🙂 Jak přesně slaví v Peru Vánoce jsem popsala v tomto článku.

Jak se ti žije v Peru celkově? Co ti vadí a co se ti naopak líbí?

Lucia: Tady v horách v Urubambě se mi žije dobře, ale chybí mi rodina a přátelé. Je to i tím, že už tu budu v kuse druhým rokem, mám malou roční dcerku, kterou moji rodiče ještě neviděli. Zanedlouho se mi narodí druhé, takže to bude ještě náročné.  Miluji tu ale množství čerstvého ovoce i zeleniny, mít možnost jíst denně skvělé avokádo, mango, skvělé banány, které jsou neporovnatelné s těmi, které lze koupit u nás. Mám ráda zdejší čerstvý horský vzduch a takový poklid, žádný stres, což je dané i tím, že žijeme na venkově. Úžasná je také jejich pohostinnost.

Zuzka: S tou pohostinností je to pravda, jsou v tom báječní, obdivuji, jak tchyně vaří denně pro 10-15 lidí, protože nikdy neví, kdo zrovna přijde na oběd. Tu a tam se staví synovec, bratranec, sestřenka či jiný příbuzný, který je třeba na cestě z farmy do města. Občas – tedy hlavně během svátků, je to u tchyně jak „průchoďák“, každou chvilku nějaká návštěva. 😀

Lucia: Nelíbí se mi vlastně takový ten jejich desorden – bordel. Mají rádi limpiar (umývat/čistit), ale ne ordenar (uklízet).  Pak mi třeba chybí takové blbosti, jako mít doma předsíň a vůbec mám ráda takové útulno a uklizené věci. Vadí mi, že se doma nepřezouvají, což je ale u mnoha národností běžné. Ze začátku jsem měla ráda jejich jídlo, ale poslední dobou mi vadí, že je tady v horách hodně „suché“, chybí mi takové naše „prasárničky“ jako různé omáčky a tak.

Zuzka: Pro mne je tato otázka trochu těžší, protože jsem si za 12 let již zvykla na jejich mentalitu a neberu to tak, že je něco špatně, beru to tak, že to mají prostě jinak. Ale ano, kroutím nad tím občas hlavou. Příkladem je třeba povinné nošení uniforem ve školách (musí jich mít několik, jsou pěkně předražené – takže mi smysl uniforem tak nějak uniká a štve to i je samotné). Nesmyslná je v mnoha směrech jejich byrokracie – na vše milion papírů s milionem nesmyslných kolonek jako je „profese“ u nákupu jízdenek na dálkový autobus, apod.
A nemohu tedy poslouchat jejich politiky, v naprosté většině případů řeční tak, že u toho křičí, asi aby dali důraz na důležitost svého projevu.
Mnoho turistů si stěžuje na vyhazování odpadků všude, nicméně já zase v tomto vidím za ta léta posun a třeba má peruánská sociální bublina má v tomto podobné smýšlení jako má česká sociální bublina.

Ještě bych zmínila jednu věc, která mě zpočátku vadila, ale postupně jsem to přijala. A tím je jejich lhaní nebo neříkání celé pravdy. Jednou jsem o tom velmi dlouho debatovala s kamarádem z džungle, který nemohl pochopit, co je na tom špatného. Stručně řečeno je to dle jeho názoru občas zábava a občas nutnost.  Ač je velmi vnímavý, zvyklý na práci s lidmi ze zahraničí, tak v tomto tématu jsme se nepochopili. Aspoň jsem díky život v Peru pak porozuměla, proč psal Castañeda tak čtivé knihy a co na nich může být asi pravdivé. 😀

Jaká je podle tvého pohledu výchova dětí v Peru?

Lucia:  Nelíbí se mi, jak se tady chovají k dětem. Co jsem měla možnost pozorovat v mém okolí (známí, rodina mého manžela), tak výchova je neskutečně autoritativní. Opravdu neskutečně. Děti jsou odmalička sekýrované. Manžel má z předchozího vztahu skoro 11letou dceru a tak přímo vidím, co tato v uvozovkách výchova dokáže udělat s dítětem (nemyslím tedy z jeho strany, protože ji má v péči až poslední dobou). Rodiče se z mého pohledu k nim chovají spíše jako bachaři než jako rodiče, děti musí vše, nesmí skoro nic, jen na slovo poslouchat.

Zuzka: S tou autoritativní výchovou to vidím podobně. Protože mám kolem sebe děti ve všech věkových kategorií, vidím, jak se to s nimi nese i do budoucna a je mi to líto. Třeba mým neteřím bude zanedlouho 15, a dostat z nich vlastní názor je občas velmi těžké. Jsou zvyklí poslouchat bez vlastního názoru na věc, což se pak projevuje na mnoha místech tím, že se se věci dělají jen proto, že se to tak dělalo předtím nebo že to nějaká rádoby vyšší autorita řekla. A kromě toho tu ještě často slýchám i takovéto „co by tomu řeklo okolí“.

Myslím, že občas Peruánce šokuji svoji nevýchovou – nechám třeba Rozi běhat v bahně, dešťové vodě apod. A je mi k tomu jedno, co si kdo o tom myslí. 😀

Lucia: To je pravda, dostat z nich vlastní názor je někdy neuvěřitelně těžké. Opakují stále svých 5-6 naučených frází, takže mnohdy předem vím, co mi odpoví.

Co se mi ještě nelíbí, je malý kontakt matek a malých miminek. Často je jen nakojí a přebalí a už se jim nevěnují. Někde je to pochopitelné, když potřebují pracovat například na poli a mají dítě uvázané v šátku na zádech, proti tomu nic nemám. Znám a vídám ale dost matek, které třeba nepracují a místo dítěti se raději věnují telefonu a pak se diví, že se dítě nerozvíjí nebo neleze, když se mu nevěnují. A takové ty jejich řeči typu: „neplač, nemáš proč plakat“ nejsou zrovna můj šálek čaje.

Zuzka: Tak toto vidím v džungli (nebo jen v mém okolí?) trochu jinak. I když mnoho mobil-matek by se tam také našlo. Děti tu milují a hýčkají a malá 3měsíční Mirsa (dcera švagrové), jde z náruče do náruče. Až si tchyně stěžuje, že bude rozmazlená a zvyklá na náruč a ne na kočárek J (ty řeči babiček jsou občas podobné asi celosvětově :-D).

Defilé mateřské školky na náměstí v Puertu Maldonadu na konci školního roku.

Lucia: Co se mi naopak líbí, je nošení dětí, i když sama bych měla z jejich klasického způsobu nošení trochu obavy. Děti nosí na zádech v silnějším šátku. Dítě je dole položené na zádech bez přístupu světla a matky se s nimi takto všude pohybují. Já bych měla třeba hrozný strach, že na trhu do něj někdo vrazí nebo něco podobného. Nějaké ergonomické nošení tu není zvykem, naopak tu miminkům často zavinují nožičky k sobě. Co jsem se tu bavila s nějakými maminkami, tak byly zhrozené, jak tu nosím malou (v ergonomickém nosítku).

Zuzka: Opravdu? Tak já s tím mám tedy naprosto odlišnou zkušenost. Moji manducu často ženy na tržnici obdivovaly – ptaly se mne, odkud ji mám.  Teď při poslední cestě už jsem ji tam nechala švagrové, která v ní nadšeně nosí svoji 3měsíční holčičku. Ale je pravdou, že různá „visítka“ používají mimo horské oblasti (kde jsou tradiční ony klasické barevné šátky) celkem často. Řekla bych, že je to hodně dané i finanční náročností, protože „visítko“ stojí pár solů, kdežto kvalitní nosítko je cenově jinde. Když jsem švagrové říkala, že to nosítko stálo v přepočtu 500 solů, domnívala se, že musí být asi pozlacené. 😀

Jaký si myslíš, že je rozdíl mezi peruánskou a českou rodinou?

Lucia: Vidím, zde jeden velký rozdíl. V Peru žije rodina více pospolu – celé generace spolu bydlí a vzájemně si pomáhají. Takže pokud zde má žena děti, je to pro ni mnohem, ale mnohem snazší. Zda je to pro celkový život lepší nebo horší je těžké posoudit.  Já s tchyní a zbytkem rodiny nežiji, protože nemusím ty jejich věčné rady, jak bych měla zacházet s malou, především když to tak sama necítím. I když vím, že by to bylo v mnoha ohledech pro mě snazší, že bych měla volnější ruce. Ale třeba už mi jenom vadí to jejich, že dítě by si mělo od malička zvykat na hluk a být obklopeno hlukem. Spí v hluku, ale celé zabalené v té dece, ve které je přenáší, nemají tam ani trochu světla.

Zuzka: Ano, ta rodinná pospolitost je tu skvělá, jako matka to velmi oceňuji, především, že si odpočinu. Rozárka je stále s někým – jedna teta, druhá teta, strejda, babička, sestřenka, atd. Na druhou stranu občas oceňuji švagra nebo švagrovou, že jsou schopni žít celou dobu s tchyní pod jednou střechou a na relativně malém prostoru. U Alana v domě je to tak, že zde žije tchán s tchyní, jejich dcera s manželem a dcerou (v jednom malém pokoji), syn s přítelkyní a mimčem v dalším pokoji a pak zde žije ještě jejich nejmladší syn. Plus dům pravidelně navštěvují další jejich potomci, kteří žijí poblíž – běžně sem chodí na oběd či večeři. Třeba v ČR by mi to přišlo nemyslitelné, že by každý den po práci šli manželé s dětmi za tchyní a byli zde až do 10 do večera a pak šli domů spát. Já to tam tedy vždy hezky užiji ty zhruba 2 měsíce, ale žít takto trvale by pro mne bylo asi náročné.

Rodinná pospolitost je tu i nutnost, protože nějaké zabezpečení od státu moc nefunguje. Zmiňovaná švagrová, která má malou Mirsu, již nastoupila po 3 měsících do práce (mateřská trvá 3 měsíce a žena dostane 800 solů) a péči o holčičku převzala automaticky tchyně. A takto je to i u kamarádek v mém okolí. Stejně je to i s péčí o seniory. Tchánovi je 75 a vzhledem k prodělaným nemocem je odkázán na péči okolí. Tchyně ho vzala zpět domu i přes to, že ji před několika lety opustil, protože je to prý otec jejích (i když dospělých) dětí. Rodina je pro ně základ a za účelem udržet ji pohromadě i mnohé překousnou. Je mi ale sympatické, že když měl třeba tchán největší zdravotní obtíže, tak jeho děti se o něj různou měrou starali (někdo více a někdo méně – dle jejich aktuálních možností). Navzájem si ale nic nevyčítali – že se třeba jeden staral více než druhý, prostě to brali jako samozřejmost, že každý zrovna udělal, co mohl.

Rodinná oslava – tchánovy narozeniny v Puertu Maldonadu. Taková běžná narozeninová oslava s účastí asi 50 lidí. 😀

Lucia: Soužití s nimi by bylo hodně i o kulturních rozdílech, jsou zde i dost pověrčiví. Například věří na to, že těhotná žena by neměla chovat malé dítě, že by plakalo. Takže když plakala malá Aisirinka a já ji zvedla a chovala, strašně se divili, že se utišila, když jsem vlastně těhotná.

 Občas jsem v šoku, čemu všemu jsou zde schopní věřit. Na druhou stranu se zase na mne divně koukali skrze naši pověru, že do 3 měsíců by se neměla zpráva o těhotenství oznamovat, protože zde to hrdě hned všem hlásí. Ale pověrám zde nevěří zcela všichni, např. moje skvělá porodní asistentka se jim celkem směje.

Zuzka: To s pověrami docela sedí. Jelikož jsem typ zvídavý, tak mne tyto věci baví stále zkoumat. Když jsme v Peru byli s Rozi prvně v jejích 11 měsících, tak ne zrovna ukázkově spala celou noc (jako většina batolat). Na to tchyně hned, že musíme k šamanovi, že jí pomůže. A to mne samozřejmě děsně zajímalo, jak pomůže takový šaman k dětskému spánku. Proto jsem to bez váhání odsouhlasila a vyrazily jsme za šamanem. Ten na Rozi foukal tabákový dým, stříknul na ni smradlavou růžovou vodu a něco mumlal, což se Rozi logicky nelíbilo a brzy jsme hned odešly. Na mé dotěrné dotazy odpovídal, že je prostě „asustada“ (vylekaná), ale z čeho – to už jsem z něj nedostala. Za 10 solů zajímavý zážitek. Tchyně to okomentovala, že je ještě pod vlivem ayahuascy (halucinogenní liána) a že už příště na něj kašle. Doma prý raději udělají nějaké zaříkávání s vajíčkem, že to takto udělali pro všechny děti. To spočívalo v tom, že po usnutí Rozi už jsem nesměla tu noc vyjít z pokoje a oni ho zvenku nějak natřeli vajíčkem společně s nějakým zaříkávadlem. Očividně ani toto nepomohlo, protože zanedlouho na to po silvestrovské půlnoci spadla Rozi z postele kvůli přiblblým ohňostrojům.

Jak se žije v současné koronavirové situaci v Peru?

Lucia: Vzhledem k tomu, že žijeme na okraji Urubamby skoro na samotě a máme velký pozemek, tak já tolik tu situaci nepociťuji. Jen to, že si nemohu jít nakoupit kdy chci (nově jsou v Peru pravidla vycházení rozdělená na dny, kdy smějí vycházet ženy a kdy mohou vycházet muži). Spíše mám obavy z toho, že za měsíc (v polovině května) mám termín porodu a vůbec nevím, kde to bude, jak to bude a jaká bude situace.
Ale vadí mi laxnost některých Peruánců, kteří moc nedbají na nějaká zařízení, courají se nám přes pozemek, někteří ani nemají roušku.
Jinak manžel je doma, protože pracuje mimo město a automobilová doprava je silně omezená, vyjet může jen kdo má povolení, které není snadné získat.

Zuzka: Jen pro ostatní doplním, že pravidla karantény jsou podobná jako těm u nás, jen v mnohém přísnější. Stát se snaží podporovat ty nejchudší příspěvkem 380 solů (cca 2700 Kč) nebo pracující možností čerpat předčasně určitou část z důchodu. Mně je hlavně líto těch, kteří byli závislí na cestovním ruchu, často jsou to celé rodiny, které v turismu pracovaly a ze dne na den nemají nic. Snaží se situaci přizpůsobit, ale není to jednoduché. Někdo má třeba zemědělské pozemky, tak se snaží uživit takto, jiní mí známí si třeba vyjednali povolení pro rozvoz jídel.

Jaké je peruánské zdravotnictví?

Zuzka: Na úvod shrnující poznámka – Peru mají 3 typy nemocnic (nemocniční sítě). Pro nejchudší nebo ty bez zdravotního pojištění je Minsa, která však většinou disponuje prostším vybavením. Pro pracující (střední třídu), kterým platí zaměstnavatel pojištění je pak síť státních nemocnic EsSalud. A pro ty nejmovitější či s nejlepším pojištěním pak soukromé kliniky s nejkvalitnější péčí. Do každé z těchto nemocnic může přijít kdokoliv i nepojištěný, avšak péči si musí uhradit. Pokud se hraje o čas, tak často Peruánci využijí pro akutní případy soukromé kliniky – jako se to třeba stalo kamarádovi, který potřeboval ze dne na den akutní operaci oka, aby o něj nepřišel. V den úrazu odletěl hned letecky (na vlastní náklady) do Limy, kde mu odoperovali oko za 4000 solů (cca 28 000 Kč). Na operaci se mu složila rodina.

Lucia: Já to porovnám spíše z hlediska porodnictví. Teď mám pojištění z práce od manžela (zaměstnavatel platí často pojištění i za partnera), ale u prvního porodu jsem vyzkoušela státní nemocnici – Minsu. Porod ale probíhal s porodní asistentkou, kterou jsem si sama vybrala a která byla skvělá. Mohla jsem si vybrat polohu, když doktor řekl nastřihnout, tak ona řekla, že je, že to zvládnu. Takže to bylo moc fajn, normální a přirozené, porodník respektoval všechny mé potřeby. Za to následná péče byla o poznání horší. V koupelně nesvítilo světlo, takže byl i problém dojít si na záchod. Vysprchovat se vůbec nebylo možné.  Teď vzhledem k situaci zatím nevím, kde bude druhý porod probíhat. V Cuscu, kde máme pojištění, mají nemocnice lepší vybavení, ale jsou tam více chladní a neosobní. Doktor má na prohlídku 20 minut a rychle vše odbude. Tady v Urubambě jsou mnohem vstřícnější a přátelštější, je to tu ale vše dost zastaralé, vybavení jako z 80. let.

Mají tu ale jeden skvělý ženský rituál „waltaska“, který se provádí několik dní po porodu. Mně ho dělaly tak, že připravily směs bylinek v olejové lázni, tím mne pomazaly, zabalily a pevně stáhly břicho. I když jsem byla pevně stáhnutá, cítila sem se pohodlně. Začaly s tím v 6 večer, za 24 hodin jsem si to mohla sundat a jít se osprchovat. Během té doby jsem musela být stále v posteli, dojít si maximálně na záchod nebo přebalit a nakojit malou, bylo to neskutečně příjemné. Sprchovat se (s rozmarýnovou emulzí) a mýt ruce jsem si mohla následující 3 dny pouze v teplé vodě. Tento rituál se provádí 2-3 x a mně velmi pomohl. Zavinula se mi děloha, stáhlo břicho a hodně mě to posílilo, takže jsem byla za 14 dní takříkajíc v normální formě.

Kromě toho v Peru ještě oceňuji širokou síť dobře zásobených lékáren s lékárnicemi, které mnohdy vědí více než doktoři. V rámci cestování po Peru jsem dostala zánět močového měchýře a doktor mi na to předepsal troje prášky. Lékárnice jen kroutila hlavou, proč mi předepisuje dvoje léky na dýchání a vydala mi správná antibiotika.

Jak to vidíš do budoucna? Chtěla bys žít spíše v Peru nebo v ČR?

Zuzka: Já si ráda beru to lepší z obou kultur, mám ráda obě země. Takže pro mne je ideální pobývat část roku v Peru a část v České republice.

Lucia: Já to mám podobně. I když v této situaci, kdy mám před porodem, jsem ovlivňovaná hormony, je tu karanténa, chybí mi rodiče, přátelé i jídlo, tak kdyby mi někdo řekl, že za hodinu mohu nasednout na letadlo a letět domů, tak bych to bez váhání udělala.

Update: 3. května 2020 se v poloprázdné nemocnici v Urubambě Lucii narodila zdravá krásná holčička, naprosto bez komplikací. 🙂

Pokud se vám článek líbil a nechcete přijít o nové články, můžete se přihlásit k jejich odběru.

Ráda představuji lidem krásy Peru i příběhy zdejších lidí. Peru je moji milovanou zemí, kde jsem nějaký čas žila, měla svatbu a kam se každoročně vracím. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.