Dobrodružství s Carmen – cesta na místo vraždy (1. část)

Viděl jsem v jakém je psychickém vypětí. Měla být doma a vdávat se. Místo toho leží v místnosti, kde jí zavraždili otce, uprostřed divokých hor daleko od civilizace. Padaly na ní všechny ty vzpomínky. Navíc nám neustále visela nad hlavou hrozba nepříjemné smrti z rukou povstalců. Schoulila se mi do náruče a slabě se třásla, pak usnula.

Původně jsem vám chtěla zprostředkovat rozhovor s velmi zajímavým člověkem. Libor Zeman procestoval Jižní Ameriku hned po revoluci, počátkem devadesátých let jako mladý student. A jeho zážitky, které mi vyprávěl letos v lednu v peruánské džungli, mě naprosto nadchly!

Jenže! On mi poslal před pár dny přepsané útržky svých deníků a to mě dostalo ještě více. Přišla by mi velká škoda se s vámi o ně nepodělit, protože jsou podle mého stonásobně zajímavější než kdejaký dnešní cestopis. Vše je popsáno syrově, autenticky, jde jen o přesný přepis deníků třiadvacetiletého kluka.



Libor to navíc výborně komentuje s dokreslením historických událostí. Tento příběh se totiž odehrává krátce po skončení teroru ze strany povstalců tzv. Světlé stezky (Sendero Luminoso).
Já pouze některá místa pokrátila, místy doplnila ilustračními fotkami a s jeho svolením vám přináším.

Uvařte si k tomu čaj nebo kávu, článek je trochu delší, ale rozhodně stojí z to! Přeji příjemné čtení. A dejte mi, prosím, vědět, jak se vám to líbilo! Ráda mu předám zpětnou vazbu. 🙂

Co způsobily jihoamerické intriky                             

Na Štědrý den roku 1992 v deset hodin dopoledne jsem po 21 hodinové jízdě vystoupil z autobusu v peruánském městě Arequipa. Po dvou letech jsem se vrátil do tohoto překrásného města, postaveného z bílého kamene pod zasněženým kuželem dřímajícího vulkánu El Misti. Po téměř čtvrt roce putování z Prahy jsem byl v domnělém cíli své cesty.

K návratu mě přiměla romantická láska jednadvacetiletého kluka k nevšední jihoamerické krásce, kvůli které jsem v sobotu 27. října 1990 vzdal výstup na sopku, poprvé a zatím naposledy. Dva roky mi trvalo vydělat dostatek peněz, abych mohl zůstat v Jižní Americe, jak dlouho budu potřebovat. Chtěl jsem Ji, ale potřeboval jsem si splatit i dluh s El Misti, abych si sám u sebe napravil reputaci.

Už při telefonátu z Limy jsem se dozvěděl, že moje krásná Patricie se i s rodinou odstěhovala do města Tacna a v Arequipě mi dají její novou adresu. Začalo mě to nějak nesedět. Tak to jsem si Štědrý den v Arequipě představoval trochu jinak. Bloumal jsem sám po ulicích. Za katedrálou seděli na zahrádce restaurace místní kluci a pozvali mě ke stolu. Po pár pivech jsem už zase měl několik kamarádů.

Dva bráchové mě pozvali na Štědrý večer k nim domů, kde mě přivítali, jako bych patřil odjakživa do rodiny. Lidé jsou tady prostě úžasní. Navíc měli ti kluci ještě čtyři sestry, které mě celý večer učily salsu a tak jsem přišel na jiné myšlenky. Vánoce jsou tady mnohem veselejší svátky než u nás, tráví se spíše v družné zábavě za hudby a tance. Do domu přišli ještě další příbuzní, hodovalo se a pilo, pak se šlo tancovat mezi lidi na ulici. Usnul jsem v křesle a ráno se probudil v posteli.

Po snídani jsem jel zjišťovat, jak je to s Patricií a čekala mě „studená sprcha“, když jsem se dozvěděl, že se vdala do Chile. Prostě jsem to nemohl pochopit. Uvědomil jsem si, že jsem do Peru vyrazil hlavně kvůli ní. Mohl jsem to čekat, po takové době. Ale ubezpečovala mě, že čeká. Já svůj slib splnil a vrátil jsem se. Musel jsem ale uznat, že nic jiného si vlastně nezasloužím, protože sesmilním při každé příležitosti a ani přemíra lásky k bližnímu svému to zřejmě nevyváží. Teprve po 26 letech jsem se dozvěděl, že to nebyla pravda a byly to intriky ze strany její rodiny.

Osudové setkání

Všechno, co se stane, se má stát a je to zase dobré pro něco jiného. Toho dne bych na takové řeči jen nevrle zavrčel. Starší z bratrů Elmer se snažil mě rozveselit, tak začal balit každou hezkou holku, kterou jsme potkali. Musím uznat, že byl v tomto ohledu machr. Měl neskutečnou výřečnost a byl vtipnej. Já byl v konverzaci ve španělštině ještě trochu neohrabaný, ale zase jsem měl modré oči, což je v Latinské Americe značná deviza.

Tak jsme byli dost úspěšní. Vlastně jsme to ani nijak nedotahovali do konce, ale s děvčaty jsme si povídali, chodili po památkách a zvali je na dobré jídlo do restaurací. Trávil jsem tak celé dny a rychle se mi zdokonalovala španělština. Měl jsem kamarádky a kamarády v každém obchodě, v každé restauraci, na tržišti. Malé kluky, kteří čistili na náměstí boty, jsem zval na něco dobrého a měl jsem v nich spojence, kteří věděli o všem, co se dělo na ulici. Každou chvíli na mě někdo volal: „Hola, Liborio, como estás?“

Tak se stalo, že den před Silvestrem do mého života nenápadně vstoupila Carmen. Svými dlouhými havraními vlasy, mandlovýma očima a usmívajícími se smyslnými rty byla podobná Patricii. Pozvali jsme jí a její kamarádku s Elmerem do restaurace. Zaujala mě její inteligence a vybrané způsoby. Její přítomnost jako by nepřipouštěla vést hloupé a povrchní řeči.

Taky nám řekla, že není zvyklá chodit do restaurace s muži, kteří jí osloví na ulici. Pak se smíchem dodala, že mám ale tak hezké a dobré oči, že udělala výjimku a ráda si poslechne, jaká dobrodružství jsem zažil na svých cestách. Líbila se mi, ale zdálo se, že to nebude úplně snadné. Nicméně souhlasila, že se zítra sejdeme a pojedeme společně na vyhlídku nad městem.

Poslední den roku 1992 jsme se spolu s Elmerem sešli s Carmen a její sestřenicí. Začali jsme si vyměňovat dlouhé pohledy, při kterých mě mrazilo. Už jsem věděl, že budeme spolu a stalo se to mnohem rychleji, než jsem se odvažoval doufat. Doprovodili jsme Elmera domů a účastnili se tam fiesty. Potom jsme se šli projít ven a už se nevrátili. S příchodem nového roku se z nás stali milenci.

Bylo to zvláštně intenzivní. Začal tak vztah, který trval téměř osm měsíců, pomohl mi pochopit Perú a zažít neočekávané příběhy. Vztah, o kterém jsme asi věděli, jak skončí a který trval na pozadí mých dalších dobrodružství. Ráno jsem doprovodil Carmen k jejímu domu. Vracela se trochu s obavami, protože měla být na noc doma. Ve svých 18 letech to udělala poprvé, že přespala bez dovolení mimo domov.

„Nechci se vdávat, chci se vrátit na Chiuro, kde zabili tatínka.“

Následující dny jsme trávili spolu a já začal objevovat, kdo Carmen vlastně je. Prvním rokem studuje na universitě archeologii a sama vyučuje hru na mandolínu. Její rodina po generace vlastní obrovské pozemky, mezi nimi i jedno horské údolí, dostupné pouze pěšky nebo na koni hluboko v Andách. Její otec byl guvernérem této horské oblasti.

Když vypukla před deseti lety občanská válka, celá rodina se uchýlila do domu v Arequipě, kde bylo poměrně bezpečno. Otec však při návštěvě haciendy padl do rukou povstalců, kteří ho mučili a potom mu uřízli hlavu. Vzkázali, že vyvraždí celou rodinu. Jeho tělo se podařilo armádě pomocí vrtulníku převézt k pohřbení do Arequipy. To se stalo v dubnu roku 1991 a od té doby nikdo z rodiny v údolí nebyl. Prodali pět set kusů dobytka a o pozemky se stará pouze nějaký starý pán a jeho žena.

Carmen se mi dále svěřila, že má před dohodnutou svatbou s nějakým Francouzem. Její matka chce, aby odjela ze země. „Nechci se vdávat, chci se vrátit na Chiuro, kde zabili tatínka. Ale sama to nedokážu. Utečeme spolu, aspoň na chvíli.“ V té době jsem se nebál ničeho. Odjel jsem na cesty, abych zažil dobrodružství. Teď se přede mnou otevíral úplně nový svět, něco opravdového. Čím víc mi o Chiuru vyprávěla, tím víc jsem toužil tam vyrazit. Prastaré zemědělské terasy, zbytky incké pevnosti a hrobky, údolí spojené s okolním světem jen prostřednictvím obchodních karavan oslů a mul šplhajících po starých krkolomných stezkách přes andské hřebeny.

Potom se na mě zase tak moudře a smutně podívala: „Vím, že se budu trápit, protože Tě miluju. Jsi můj zlobivý chlapeček, nezralý chlapeček. Každý Tě má rád, protože jsi dobrý člověk. Ale Ty mě budeš trápit, protože ještě nevíš, co chceš. A pak jednoho dne odjedeš. Ale já to vím a nebudu se na Tebe zlobit.“ Věděl jsem, že má asi pravdu, protože trochu hovado jsem. A někdo je ve třiadvaceti nezralý a druhý v osmnácti přezrálý. A kdo jiný by tam s ní asi jel?

Překročení „rudé zóny Světlé stezky“

2. února v pět ráno jsme s Carmen nastoupili do starého autobusu se vším potřebným vybavením. Nevěděli jsme, co nás čeká, jak dlouho a kde budeme žít. Naším cílem bylo údolí Chiuro, daleko od civilizace a cest. Měli jsme jeden druhého a svobodu. Po necelých čtyřech hodinách cesty jsme vystoupili v městečku Corire a s batohy na zádech vystoupali ze zeleného údolí řeky Majes do pouště pokryté velkými balvany.

Na pozadí okrových skal se uprostřed pouště zelenal jediný ostrůvek vegetace. Byla to maličká oáza tvořená rákosem vyrůstajícím z vlhkého písku. Ústil tam tunel vytesaný ve skále, z kterého vytékal drobný pramínek vody ztrácející se v poušti. Zkontrolovali jsme tunel, byl asi 50 metrů dlouhý a prázdný. Postavil jsem stan blízko vody ve stínu rákosu. Bezva tábořiště s dostatkem pitné vody, suchým rákosem na malý táborák a hlavně dost daleko od lidí.

Do večera jsme se procházeli pouští mezi balvany, které se povalovaly, kam oko dohlédlo a byly pokryté prehistorickými rytinami (petroglyfy). Seděli jsme u ohýnku pod hvězdnou oblohou, bylo tam krásně. Ve dne to vypadalo, že v oáze žijí jen ještěrky a malá pouštní liška. Sotva jsme však uhasili oheň a ulehli, spustilo se kolem našeho stanu procesí dupající a mlaskající zvěře, které jsme se rozvalili u napajedla. Zvuková kulisa to byla neuvěřitelná.

Ranní autobus směr Cotahuasi jsme nestihli, tak jsme na další čekali až do tmy. V noci jsme ve vesnici Chuquibamba za policejní kontroly překročili hranici „rudé zóny“, za kterou ještě mohly operovat zbytky povstalců ze Světlé stezky (Sendero luminoso). Při útoku přibližně v době smrti Carmenina otce tady zničili všechny nové budovy, povraždili spoustu lidí a starostovi před smrtí vyřízli jazyk. Do městečka Cotahuasi jsme dorazili vydrncaní kolem šesté ráno, po kamenité cestě jako had se plazící po svazích. Dvakrát jsme museli vystoupit všichni chlapi, odstranit sesuv a opravit cestu, abychom mohli pokračovat.

Otřes mozku

Cestou jsme poznali Benjamina, majitele koloniálu v Alca, který tam choval několik koní. Carmen si půjčila koně a šla si zajezdit, což mě po té cestě ani trochu nelákalo. U vesnice vyvěrá pramen termální vody, tak jsem se tam šel raději naložit. Asi za půl hodiny pro mě přiběhli, že Carmen spadla z koně. Shodil jí ve svahu na hromadu kamenů a byla pěkně pomlácená, vypadalo to na silnější otřes mozku.

Opatrně jsme jí naložili na korbu starého náklaďáku a odvezli do jakési zdravotnické stanice. Zvracela, pak začala upadat do bezvědomí a dostala záchvat, během kterého měla tělo v křeči, sípala, klepala sebou, měla pěnu u pusy a dokonce si nakousla jazyk. Nevypadalo to dobře. Byla tam zdravotní sestra, která jí píchla nějakou injekci a dala Aspirin. Já měl jen Panadol, tak ho taky dostala. Zcela logicky a rozumně to všechno vyzvracela a usnula. Během spánku ještě zvracela.

Nejbližší zdravotní stanice s doktorem a lůžky byla zpátky v Cotahuasi. V šest se vracel autobus dolů, tak jsme chudáka Carmen naložili a dodrncali zpět do Cotahuasi. Snažil jsem se jí podpírat tělo a hlavu a nárazy tlumit. Jinak to prostě nešlo.

Doktor jí prohlédl se závěrem otřes mozku a napsal mi seznam léků, které mám poshánět po koloniálech v městečku. Stálo to bratru více peněz, než jsem u sebe vůbec měl. Tak jsem se na to vykašlal a koupil jen něco málo, co mi dávalo smysl. Zaplatil jsem za „překvapivou“ diagnózu a za lůžka. Zlaté naše zdravotnictví! Teď tady ležím s Carmen na pokoji, abych se o ni mohl starat, a modlím se, ať se to zlepší a můžeme pokračovat.

Druhý den ráno dostala další injekci, a že musí hlavně spát. Když se Carmen probudila, cítila se lépe, už nezvracela a mohla jíst chleba. Původně jsem vymyslel poměrně drsnou cestu přes hory do Chiura, na které jsem chtěl prozkoumat nejhlubší kaňon světa Cotahuasi. Teď mi bylo jasné, že to Carmen v tomto stavu nedá. Budeme se muset vydat snadnější cestou.

V sedm večer jsme nasedli do autobusu, který jel zpět do Chuquibamba. Hodinu a půl jsme jen stoupali po cik-cak cestě do značné nadmořské výšky a ve starém autobuse byla šílená zima. Cesta byla navíc v hrozném stavu a Carmen zjevně trpěla. Byl jsem na ni hrdý, protože je fakt tvrdá. Nevím kolik chlapů by tohle dalo.

Dorazili jsme asi v půl třetí ráno a ubytovali se v „hotelu“ nad „restaurací“. Oba tyto výrazy mohou být pro našince značně zavádějící. Potřebovali jsme se dostat do vesnice Andaray a dál už pokračovat přes hory pěšky. Autobus mohl jet druhého dne kolem poledne, ale pak se ukázalo, že nepojede žádný. Před třetí odpoledne projížděli mlékaři, kteří zajíždí do odlehlejších osad a vykupují mléko. Pokračovali jsme tedy na korbě náklaďáku na bandaskách a drželi se prkna s nápisem: Zakázáno přepravovat pasažéry.

V Andaray jsme šli rovnou k jejímu strýci, který je lékař a má koloniál. Dal nám klíče od Carmenina domu. Tři roky už tam nikdo nebyl, zámky byly zarezlé a musel jsem vypáčit petlice. V domě bylo všechno, jen pod vrstvou prachu. Dokonce jsme našli uleželé víno a kořalku pisco.

Ráno Carmen zase zvracela a tvrdila, že jí píská v uchu. Nebylo divu, protože posledních 24 hodin její otřesený mozek dostával pořádnou čočku. Zavolal jsem raději strýčka, který jí píchnul injekci a dal nějaký prášek. Večeře v kombinaci s injekcí už ale zůstala uvnitř. Za další čtyři dny se jí vstřebal krevní výron vzadu na hlavě a stav se výrazně zlepšil.

Carmen se mě snažila naučit mluvit španělsky „slušně“. To, že mě doposud učili mluvit většinou lodníci, zloději a prostitutky na mém slovníku zanechalo výrazné stopy. Sedávali jsme v noci u ohně za domem a pekli brambory v popelu, popíjeli víno i pisco. Takhle mohl u nás venkov vypadat tak před sto lety. Bez proudu, co si nevypěstuješ, to nemáš.

Vážená dcera dona Maxima – cestou do Chiura

12. února jsme konečně vyrazili na cestu do Chiura. Po dvou hodinách jsme došli na pozemky Carmeniny sestry u vesnice Yanaquihua. Chtěli jsme si půjčit na cestu koně, ale přítomní byli pouze zaměstnanci.

Nadojili čerstvé mléko, připravili nám obilnou kaši a vůbec se o nás dobře starali. Nikam jsme nespěchali, tak jsme zůstali ještě další den. Pomohli jsme vyhnat krávy, ovce a kozy na pastvu. Občas jsem objel krávy na koni, mával koženým bičem a sehnal je do stáda a to mě bavilo. Jídlo se vařilo přímo na pastvině.

Švára nepřijel ani další den, tak jsme se rozhodli jít pěšky. Stoupali jsme krásnou divokou krajinou s velkými kaktusy až na nehostinnou náhorní planinu. Protože si Carmen nebyla jistá cestou, čekali jsme dobu u osamělé kamenné chatrče, až se objeví nějací lidé. Indiánka nám ukázala začátek stezky. Když se dozvěděla, že Carmen je dcera Dona Maxima, měla nás ve velké úctě. Všichni na něj vzpomínají, co pro ně a jejich děti udělal.

Po pravé straně jsme měli mohutné zasněžené vulkány Coropuna (6425 m) a Solimana (6093 m) a k večeru dorazili do osady Uchumiri. Osadu tvoří několik chatrčí vyskládaných na sucho z kamenů, bez oken a dveří, se střechou ze suché vysokohorské trávy paja a několik kamenných ohrad pro lamy. Tady se člověk vrátí do minulosti možná i o tisíce let. Pozvali nás na skromné jídlo a v jednom přístřešku nám na zem rozložili lamí kožešiny a deky. Oni spali stejně.

Ráno mě probudil kohout, který podřimoval společně s jednou slepicí v rohu místnosti a první záblesk světla ho upozornil na jeho povinnost. Začínalo pomalu svítat a já mohl pozorovat východ slunce nad horami v leže, zabalený do kožešin. Na nohách mi spal spokojený pes. Když jsem vylezl ven, byla všude třpytící se jinovatka a na zasněžené Coropuně se odrážely ohnivé paprsky vycházejícího slunce. Snídaně byla vydatná. Lidé tady na náhorních planinách chovají jenom lamy a několik kusů koz, ovcí a oslů. Všechno ostatní, co potřebují, vymění dole v údolích za vlnu, kožešiny a maso. Coropunu jsme měli nejdříve po pravé straně a pak jsme se od ní začali vzdalovat.

Asi za tři hodiny jsme došli do místa, odkud se sestupuje k haciendě. Pod námi se rozprostíralo údolí Chiuro. Viděl jsem na Carmen hluboké pohnutí. Na mě to místo udělalo velký dojem. Až po vrcholky okolních hřebenů a hor to byl obrovský prostor. Celé to údolí je od dob Inků rozpracováno do kamenných zemědělských teras s funkčním zavlažovacím systémem. Stojí tam zbytky inckého skalního města, o kterém archeologové nemají ani ponětí.

Na místě vzpomínek i tragických událostí

Přivítání bylo vřelé a dojemné. Stará indiánka objímala Carmen jako své znovu nalezené dítě a plakala. Žily tam dvě rodiny. Dostali jsme pořádně najíst. Potom jsme se dali do prohlídky domu. Zmizela spousta věcí. Něco odnesli povstalci, ale hodně toho pobrali vojáci. Povstalci se tady naposledy ukázali asi před měsícem a půl, hledali majitele. Udělali jsme chybu, když jsme cestou prozradili, čí je Carmen dcera.

Don Maximo byl politickým šéfem celé provincie a velkostatkář, pro maoistické povstalce tedy hlavní třídní nepřítel. Chtěli vyhladit celou jeho rodinu. Zmizely i všechny zbraně, takže jsme měli jen jednu starou brokovnici. Carmen by tady neměla zůstávat, ale byla umíněná, je tady doma. Tady jí otec učil jezdit na koni a střílet. A mně se tam také líbilo. Člověk může opustit tento svět různými způsoby na různých místech a neměl by se tím vzrušovat dříve, než je nezbytně nutné.

Starý Benjamin nám otevřel místnost, kde Dona Maxima mučili, než ho vyvlekli na dvůr a před jeho zaměstnanci mu podřízli krk. Zbavili je tyrana a vykořisťovatele a tím připravili o chlebodárce, dobrodince a přítele. Začali jsme uklízet, budeme tam bydlet. Na mnoha místech byly skvrny po zaschlé krvi. Pozoroval jsem Carmen. Neříkala nic, jen jí po tvářích stékaly slzy.

Našel jsem konzervu kondenzovaného mléka a lahev pisca a vyrobil z toho likér. Zapálili jsme olejovou lampu a při jejím mihotavém světle mlčky popíjeli. Po chvíli přišla žena Benjamina s další indiánkou a místnost vykuřovaly a kropily, aby ji očistily od ducha zemřelého.

Když odešly, začala Carmen vyprávět, jak si někdy před šesti lety hrála u starých inckých hrobek a den na to onemocněla. Neustále se jí zdál sen, jak v rohu místnosti sedí žena, které opadávalo maso z obličeje. Ta žena se k ní pak plazila po zemi, snažila se jí dotknout a najednou místo ní spatřila svého otce s podříznutým krkem. Trvalo to týden, až její otec nechal zavolat indiánského staříka, curandera (léčitele). Pamatuje si, jak zaříkával v kečuánštině, žvýkal koku a sypal jí na zem. Potřel její tělo piscem a nějakými bylinami. Řekl otci, že se jejího těla snaží zmocnit duch ženy, v blízkosti jejíž hrobky si hrála. Potom určil, jak dlouho je třeba platit Matce zemi (Pacha Mama).

Viděl jsem v jakém je psychickém vypětí. Měla být doma a vdávat se. Místo toho leží v místnosti, kde jí zavraždili otce, uprostřed divokých hor daleko od civilizace. Padaly na ní všechny ty vzpomínky. Navíc nám neustále visela nad hlavou hrozba nepříjemné smrti z rukou povstalců. Schoulila se mi do náruče a slabě se třásla, pak usnula. V noci se ještě jednou probudila a plakala.

Vyloupené hrobky

Vzbudili jsme se brzy ráno s úsvitem. Sluneční paprsky pomalu sestupovaly po úbočích hor do údolí. Bylo krásné ráno. Chmury včerejší noci z nás spadly jako závaží a my se rozběhli k potoku. Umyli jsme se v ledové vodě. Ženy nám připravili bohatou snídani: polévku, čerstvý sýr, vařené brambory a hovězí srdce na způsob minutky. Myslím, že kvůli nám porazili tele.

Navrhl jsem uspořádat archeologickou výpravu do zřícenin skalního města, kam jsme se dostali asi za hodinu. Kamenné zdi budov už byli značně pobořené. Posbírali jsme dost střepů z nádob s fragmenty barevných dekorací a pár obsidiánových čepelek. Před dvěma lety, při svém posledním pobytu, hledala Carmen na koni v husté mlze zatoulanou krávu. Projela městem, stoupala jednou ze stezek a narazila na sesutou hrobku, z které čněly lidské kosti a různé předměty. Měla z hrobek strach, tak ujela.

Hrobku jsme našli, ale byla vybraná, zbyly jen kosti a střepy. Pokračovali jsme k vrcholu hory, která byla pohřebištěm, celá pokrytá mohylami z hrubě opracovaných kamenů. Napočítali jsme 32 otevřených a vyloupených hrobek. Carmen se málem rozbrečela: „To je naše země, na to nemá nikdo právo! Tatínek měl úctu k mrtvým, nikdy by to nedovolil. Nikdo by se neodvážil!“

Zdálo se, že ta první z hrobek se otevřela v důsledku sesuvu půdy, ale všechny ostatní byly vyloupeny v posledních dvou letech. Některé vypadaly otevřené opravdu nedávno. Carmen si myslí, že to mohli udělat inženýři z důlní společnosti. „V Chiuru je také zlatý důl, ale to už se nikdo nedozví, to věděl jen tatínek a vchod zasypal.“

Adrenalin na oslech

Po návratu do domu, jsme se dozvěděli, že zaměstnanci sklízí brambory dole v údolí. Připravuje se karavana, která pojede pozítří pod vedením Dona Dominga dolů do údolí Rio Grande s nákladem masa, sýrů, brambor, kukuřice a obilí. Nazpátek přiveze ryby, raky, tropické ovoce a další plodiny, které tady nahoře nerostou, také víno a pisco. Oběma se nám rozzářily oči. Jedeme taky!

Na putování s karavanou jsem byl hrozně natěšený. Byl jsem na vrcholu svého nomádského období, kdy jsem ze všeho nejvíc miloval ten pocit být na Cestě. Potřeboval jsem neustále cítit vzrušení z toho, co se objeví za další zatáčkou, koho tam potkám a co zažiju. Můj mozek nesnášel, když nedostával podněty a informace. Nasával všechno nové jako houba. Hodně věcí jsem si i zapisoval a kreslil, rád jsem poslouchal příběhy lidí. Tahle země mě něčím mocně přitahovala. Pocit důvěrné sounáležitosti, který se dostavil během mé první návštěvy Perú, nyní ještě zesílil.

Před rozedněním nás probudil ruch příprav. Dostali jsme opět dvojitou bohatou snídani a na cestu brambory vařené ve slupce, celý bochník sýra a velmi pikantní sušené maso. Utvořili jsme malou karavanu, kterou vedl mladší syn Dona Dominga na koni, náklad nesli osli, na oslu jela i Carmen, já s Domingem a jeho starším synem jsme šli vzadu pěšky a popoháněli svéhlavá zvířata. Před příchodem španělských dobyvatelů chodily karavany po stejných stezkách.

Hned na začátku vlétla do cesty těsně před osly koroptev. Ti se splašili a jeden shodil Carmen. Udělala kotrmelec ze svahu, ale tentokrát naštěstí nespadla na hlavu, ale na zadek. Jenomže na kaktus. Byla celá rudá a měla co dělat, aby se nerozbrečela, protože jsme se smáli. Když jsem jí vytahoval trny ze zadnice a v žertu zpochybnil její jezdecké umění, hrozně se urazila. Sykla, že to bylo naposled, co jsem se jejího zadku dotkl, tak ať si tu chvíli dobře zapamatuju. Domingo se smál: „Takové jsou naše ženy, ale do rána to nevydrží.“
„Idioti!“

Nejdříve jsme vystoupali na hřeben, kde leží ruiny skalního města a po hřebeni sledovali údolí Chiuro. Asi po čtyřech hodinách Carmen prohlásila, že půjde raději pěšky, protože nechce zemřít mladá. Osedlal jsem tedy jejího osla. Skutečně to byl zážitek pro silné nervy. Zkoušel jsem si zvyknout na pocit, že jsem jednou nohou v hrobě a náš společný osud zcela svěřit schopnostem lichokopytníka.

Nejhorší bylo, když úzká kamenitá cesta prudce klesala po skále nad propastí a začal jsem přepadat přes oslovu hlavu do rokle. Snažil jsem se svým pohybem nevyvést zvíře z rovnováhy. Ale osel se nenechal vyvést z rovnováhy naprosto ničím a v nejhorších místech se dokonce občas ještě více naklonil nad propast, aby si ukousl nějaký zvláště chutný bodlák, který upoutal jeho pozornost. Do vyrovnaného klidu zvířete jsem se naladit nedokázal, tak jsem si to jel na adrenalinu.

Překonali jsme obrovské převýšení a na dno hlubokého údolí, do osady Iñaca na soutoku řek Arma a Rio Grande, sestupovali devět a půl hodiny s hodinovou přestávkou na oběd. Byla už tma. Dlouhodobá expozice adrenalinu mě dostala do naprosto euforické nálady na úrovni požití nešizeného konopného koláčku. Bylo mi líto, že nepokračujeme někam ještě hodně, hodně, hodně daleko.

Pokračování – 2. část příběhu >>

Plán cesty do Peru

Chystáte se do Peru a chcete čas co nejlépe využít a poznat to nejlepší? Mrkněte se na podrobné plány cest.

A jestli máte rádi kulturu Latinské Ameriky neváhejte se přidat do FB skupiny Milujeme Latinskou Ameriku.