Dobrodružství s Carmen – vyhnání z ráje (2. část)

1. část příběhu naleznete zde.

V Rajské zahradě

Na večeři nás do svého domu pozval jeden ze známých Carmenina otce, jehož rodina v oáze vlastní pozemky. Ustlali jsme si v rákosovém přístřešku. Noc byla teplá a nebe plné hvězd. Položil jsem jí opatrně ruku na zadek. Okamžitě mě přes ni plácla a odstrčila. Pak se začala smát, sáhla po ruce a položila ji nazpátek: „Ještě mě to pěkně bolí.“ „Ha, ha, Domingo měl pravdu.“ „Dej si pozor gringo, ženy z našeho rodu jsou silné. Máme v žilách krev inckých princezen a španělských rytířů.“

Probudili jsme se v rajských zahradách. Byli jsme skutečně v oáze s názvem Chaucalla. Pouští byly vyprahlé okolní hory, pokryté různobarevným prachem, pískem a kamením, kde ani kaktusy nejsou zelené.

Téměř tady neprší a celý proces pěstování je závislý na propracované síti zavlažovacích kanálů, které pochází z dávných dob před španělskou kolonizací. Západní úbočí And a celé pobřeží je ve srážkovém stínu. Vody tajících ledovců a srážky na náhorních plošinách rodí krátké prudké řeky směřující do Pacifiku. Zřejmě již před tisíci let byly tyto řeky nezměrným úsilím a důmyslem člověka rozpředeny do jemné sítě zavlažovacích kanálů. Některé téměř zaniknou, než dosáhnou oceánu. Vznikly takto stovky oáz a v poušti se zrodily úžasné civilizace starověkého Perú.

Je zde pravidlo, že host může sníst, co chce, platí se jen za to, co se odváží. Carmen jako dědička Dona Maxima, byla navíc považována za obzvláště váženou návštěvu. Ke mně se hned chovali srdečně a přátelsky. Když zjistili, že mluvím španělsky-peruánsky, mám hluboké znalosti o jejich kultuře i historii a jsem ochotný vzít za každou práci, stal se ze mě vyhledávaný společník. Museli jsme na obědy a večeře postupně chodit do všech domků. Večer pak přicházeli i ostatní sousedé a dlouho do noci se povídalo a pilo víno a pisco místní produkce.

Vzhledem k izolovanosti oázy, byla každá návštěva vítanou příležitostí dozvědět se něco nového a rozptýlit se. Vyprávěli, že asi před dvěma lety, tady také byl nějaký cizinec, Američan. Ale moc mu nerozuměli a nechtěl od nich skoro nic jíst a pít, aby se nenakazil.
„Tenhle gringo pije vodu z louže a snědl by klidně i oslí koblihu,“ vyprskla Carmen, která už měla trochu v hlavě. A všichni se smáli, až se chytali za břicho, že je bolí, jak nemohli přestat.

Každé jídlo tady byla malá pestrá hostina. V řece lovili pstruhy a obrovské raky. Na políčkách a v zahradách rostlo snad úplně všechno od bavlny, avokáda, batátů a všeliké zeleniny po všechno ovoce. Ráno jsme si natrhali fíky, hroznové víno, banány, pomeranče a sešli k řece. Byli jsme sice ještě ve značné nadmořské výšce, ale hluboké údolí mělo zvláštní mikroklima.

Jakmile slunce ohřálo skalní stěny, začal údolím nahoru vát teplý vítr. Voda v řece měla osvěžující teplotu. Koupali jsme se v silném proudu. Objevil jsem skvělé tobogany mezi kameny, sjížděl je a vracel se nahoru po břehu. Teplý vítr nás během chvíle osušil, najedli jsme se ovoce a usnuli na balvanech uprostřed řeky.

„Jsme tady jako Adam a Eva v Ráji. Mohli bychom tak zůstat dlouho, třeba i na vždycky.“
„Je to krásné, ale dlouho bych to asi nevydržel, teď ještě ne.“
„Já taky ne. Ale vdávat se nebudu, už jsem se rozhodla. Teď bych stejně chtěla Tebe. Život teprve začíná. Budu svobodná jako Ty a budu plést nešťastným mužům hlavy. Takhle už jich musím odhánět zástupy. Aby sis nemyslel, že jsi jediný.“ Shodila mě z kamene do řeky.

V zahradě jsme nejprve jedli plody opuncie zvané v Perú tuna, které miluju, pak broskve, mango a granátová jablka. Carmen stále řešila něco s tím Rájem. Podávala mi granátové jablko a povídá: „Víš, že prvotní hřích není fyzická láska?“
„Jasně, že není. Je to neposlušnost, tak si dávej pozor.“

Potom jsme šli pomáhat šlapat víno. To mě hrozně bavilo, protože když jsem projevil zájem, dostal jsem úžasnou technologickou přednášku s praktickými ukázkami a ochutnávkami. Vinný mošt zraje v hliněných nádobách a za měsíc je z něj cachina (burčák) a za další měsíc víno. Slupky se dají stát s vodou na osm dní, kvasí a vzniká caballero, z toho se za dalších osm dní kvašení pálí pisco.

Nejúžasnější mi připadalo, že se tady nestřídají žádná výrazná roční období a úrody jim jedou jedna za druhou jako na běžícím páse. Don Raimundo začal vytahovat svá nejlepší vína a pisca. Pěkně jsme se zmastili. Naučil jsem své kamarády vinaře zpívat „Vínečko bílé“ a Carmen mě pokřikujícího odtáhla do postele. O prvotním hříchu si musela přemýšlet sama.

Ráno mi bylo tak tak a dopoledne jsem prospal na kamenech v řece. Potom jsem začal z ohlazených kamenů na břehu řeky stavět pyramidu. Dal jsem si záležet a vytvořil pěkný objekt. Carmen na ní zírala a tvrdila, že viděla včera ve snu stejnou. Ty její věštecké sny.

Vyhnání z ráje

Nadešel den odjezdu naší karavany. Skoro jsme to skutečně brali jako vyhnání z Ráje. Pod „Stromem poznání“ jsme se ještě nacpali granátovými jablky, nasbírali fíky, hrozny a tunu, abychom nešli s prázdnou. Don Raimundo nám přidal koš plný manga. Rozloučili jsme se s novými přáteli a vydali se na zpáteční pouť po delší, ale mírnější stezce vedoucí po levé straně podél řeky.

Šli jsme po zbytcích kdysi široké a pevné silnice, kterou pravidelně sestupoval velký Inka se svým doprovodem z Cuzca k moři. Dnes je stezka místy tak úzká, že se skalní stěnou na jedné a hlubokou propastí na druhé straně vyvolává poutníkovi mrazení v zádech.  Při setkání s protijdoucí karavanou oslů v úzkém místě bylo vyhýbání docela nebezpečný cirkusácký kousek. Osli se začali strkat a připravili nám poměrně horkou chvilku.

Zastavili jsme se také na zříceninách vesnice Purunchaucaya, kde bydlívali chasqui, běžci-poslové obstarávající poštu Inků. Zbytky kamenných zdí byly postaveny na sucho z oválných kamenů a oblázků ohlazených řekou. Mistrovská práce. Nikdy bych nevěřil, že to může držet. Moje pyramida z valounů u řeky mi při stavbě dvakrát spadla a to nejsem žádný začátečník.

Po cestě podél hlubokého koryta vyschlé řeky jsme dorazili k domku Dona Dominga. Toto údolí jménem Huichucuy patří jeho rodině, koupili ho od Carmenina předka Pedro Urdaye, kterému tady patřilo obrovské území včetně Chiura. Zajímavé je, že byl kněz a měl údajně šest žen.

Když Pizzarovi válečníci rozvrátili říši Inků, nehledali bohatství jen ve zlatě a stříbře. Mnozí z nich byli hidalgové (španělští šlechtici), ale druhorození synové, bez nároku na dědictví léna. Zúčastnili se tohoto šíleného dobrodružství, aby získali bohatství na zakoupení půdy ve své zemi nebo přímo získali vlastní panství v zemi nové. Když pak postupně dobývali nová území, nechávali si je přidělovat jako léna od místokrále Perú, který podléhal králi Španělska. Mnohdy se ženili s urozenými dcerami inckých náčelníků, aby dali své vládě legitimitu.

Vznikla tak nová vládnoucí třída smíšené krve mestizo. Tito velcí vlastníci půdy se o tři století později připojili k boji o nezávislost kolonií proti Španělsku, který vyvrcholil vyhlášením samostatnosti Perú 28. července 1821 a bitvou u Ayacucho 9. prosince 1824 ukončující vládu Španělska v Latinské Americe. Zvláště v odlehlých oblastech si mnozí dobyvatelé uvědomovali nutnost sžití se s původním obyvatelstvem znalým své země a způsobů využívání jejích bohatství.

Některá údolí byla tak odlehlá a těžce dostupná, že upadla do staleté izolace. Vznikla v nich zcela svébytná kultura a pojetí náboženství smísením původních indiánských a nových španělských vlivů. Na takových místech většinou nedocházelo ke genocidě místního obyvatelstva a jeho fanatickému násilnému obracení na katolickou víru. Mnohá z těchto míst se začala otvírat světu až v druhé polovině 20. století.

Kamenné zemědělské terasy „andenes“ a staré hrobky i zde v údolí vypovídají o dávném osídlení. Teď je tady ovšem vše suché a vyprahlé. Jsou bez vody už 18 let. Postupně vyschla i prudká horská říčka s vodopádem. Rodině nezbývá než pracovat v Chiuru, jejich země je mrtvá. Vydal jsem se s Donem Domingem s jedinou benzinovou svítilnou pro vodu. Asi kilometr jsme postupovali po okraji úzkého starobylého kamenného zavlažovacího kanálu, přivádějícího v lepších časech vodu k zemědělským terasám.

Opět úžasné dílo vytesané do hory. Po levé straně skalní stěna po pravé hluboká propast. Dnes je pramen tak slabý, že se voda ztrácí v zemi po několika desítkách metrů. Naplnili jsme kožené vaky drahocennou vodou. „To je poslední, co máme. Pokud se Pacha Mama neusmíří, nebudeme mít nic. Naše země je bez vody bezcenná. Budeme muset odejít.“ Hluboce se mě to dotklo. Nikdy jsem o vodě takto nepřemýšlel, nikdy jsem nemusel.

Asi v polovině zpáteční cesty Domingo zapálil svítilnou několik suchých bromélií na skalní stěně. Vzplály s praskotem neočekávanou prudkostí a plameny jasně ozářili protější skalní stěnu úzké rokle. Ozvěna zesílila praskot ohně tak silně, že se propastí ozýval jako lavina padajícího kamení. Zprvu jsem se stáhl ke skále, než mi došlo, odkud rachot pochází.

Pak jsem se dostal do zvláštního mystického stavu. Nevím vlastně, co se stalo. Hra záblesků ohně a stínů, ten zvuk mi zněl jako nějaký ďábelský chechot, to zvláštní místo. Měl jsem pocit, jako by si pro mě něco sáhlo. Zbytek cesty jsem šel jako ve snu. Něco se tam změnilo. Pocítil jsem nezměrnou sounáležitost s touto zemí. Tenkrát to bylo poprvé, bez šamanského obřadu, bez kaktusu San Pedro, bez koky, bez ayahuascy. Ten zvláštní pocit jsem měl dál, jen jsem si na něj postupně zvykl.

Pojedli jsme fíky a hrozny a ustlali si pod hvězdami. Tolik jich je vidět jen tady v horách. Noční nebe je možná víc bílé než černé. Následující den jsme na haciendu dorazili za necelých pět hodin. K večeři nám připravili vynikající salát z avokáda, které jsme dovezli. Místní říkají avokádu palta a míchají ho s čerstvým sýrem, cibulí, ají (chili) a solí. Po večeři jsme s Domingem pili víno z údolí a kouřili černý tabák. Všechno mi to hrozně chutnalo, asi protože toho bylo málo a ten pocit, že si to vychutnáváme, byl velmi slavnostní. Začali jsme hovořit o věcech nadpřirozených.

Přivedlo nás k tomu tele, které za naší nepřítomnosti onemocnělo a zítra bude třeba se pokusit o jeho uzdravení. Domingo byl přesvědčený, že Zemi (Pacha Mama) je třeba každý rok v určité dny platit, stejně jako to dělali Inkové. Pokud se neplatí, Země si sama bere svou daň, umírají zvířata a lidé. Tragické události posledních dvou let způsobily nedodržení některých povinností a bude třeba si Zemi postupně udobřit. Země je již delší dobu s chováním lidí nespokojená. Proto to sucho a jiné problémy. Chiuro má navíc zvláštní poslání, procházejí tudy duše zemřelých. Když někdo zemře ve vesnicích nad údolím, následující noci pak dopadají na střechu domu kameny, ale venku nikdo není.

Ráno, zatímco šla Carmen prát prádlo, jsem se dostavil jako asistent k uzdravování telete, které trpělo silnými průjmy. Žvýkali jsme koku a část jsme jí obětovali Zemi, stejně tak i trochu nejlepšího pisca. Potom se pod teletem zapálila hromádka střelného prachu, což mu ožehlo srst a očoudilo zadek. To mělo vyhnat zlého ducha nemoci. Aby se nemohl vrátit, potírali jsme pak tělo telete tekutinou creso. Creso se používá i k očišťování prostor a předmětů od zlých sil kropením. Odpoledne jsme pak společně s Carmen opravili kříž jejího otce, položili k němu květiny a zapálili svíci.

Té noci nás probudili a museli jsme se běžet schovat mimo dům, protože se po stezce vedoucí do údolí pohybovaly nějaké podezřelé postavy.

Fiesta v dolech

Následujícího dne jsme se vydali do osady Arirahua, kde byl zlatý důl, vyzpovídat bývalého správce haciendy a pokusit se sehnat dopravu zpět do civilizace v některém voze důlní společnosti. Minulé noci jsme se shodli, že tady nezůstaneme. Carmen se už v Chiuru necítila dobře a obecně stísněná nálada začala trochu dopadat i na mě.

Mezitím se v dole rozkřiklo, že do Chiura se vrátila mladá slečna s nějakým cizincem. Nebylo to pro nás zrovna bezpečné, ale podnítilo to jednoho z inženýrů k návštěvě. Společně jsme se opili a byl jsem pozván na exkurzi do zlatého dolu. To mi samozřejmě okamžitě pozvedlo náladu a nebohou Carmen jsem hned druhý den ráno za vydatného deště donutil šlapat znova do Arirahua. Mezi zaměstnanci vedení dolu jsem se stal okamžitě středem pozornosti a místo exkurze a práce se zorganizovala fiesta.

Docela jsem koukal, jak si tady ptáčkové žijí. Vynikající kuchař začal produkovat mořské ryby na různé způsoby a na stole se objevila hromada všemožného chlastu. Za chvíli už byl ředitel dolu můj bratr, který by mi kromě své dcery přenechal i funkci. Bez souhlasu akcionářů podáním ruky stvrdil, že u nich v dole mám na věčné časy ubytování a stravu. Měl jsem tedy další místo, kam se uchýlit v případě nepřízně osudu. Na důkaz svých slov nám nechal připravit vlastní pokoj.

Ani druhého dne se nám nevedlo lépe. Postupně si nás ještě půjčila rodina schovanky Carmenina otce, jejíž odrostlé děti mi říkaly strýčku, a rodina správce. Když už jsem doufal, že bude fiestě konec, zase nás vrátili inženýrům. Dovršením dne pak byla slavnost „Cortamonte“ pořádaná správcovým synem. A to byla velká legrace! Na návsi zakopali do země eukalyptus, kterému osekali spodní větve a zbývající korunu ozdobili jako vánoční stromeček různými dárečky (čokolády, bonbóny, oplatky, mýdla, balónky atp.).

S Carmen jsme byli jako pár vybráni za čestné patrony stromu s právem prvního seku. Utvořil se kruh a za trochu kakofonní hudební produkce se tančilo okolo stromu. Syn správce, stojící uvnitř, podával střídavě úplně tupou sekeru jednotlivým párům. Vybraný pár měl jeden sek a po něm panáka smrtelně chutnajícího šnapsu z kanystru. Tu sekeru ztupil moc, šlo to pomalu, tak se musel počet seků zvýšit na dva. Při tanci si všichni navzájem barvili obličeje práškovou barvou. Fakt jsme se výborně bavili. Všechno z nás spadlo.

Ani nevím, jestli jsem se propil nebo protancoval do své občasné exhibicionisticko-bavičské nálady. Začal jsem všem barvit obličeje na bílo, abych tam nebyl jedinej bílej. Jedné babce jsem vzal parádní klobouk od kroje a učil je tancovat kozáčka. Padali jsme porůznu na zem a pak přes nás najednou spadl ještě ten strom. Všichni se na něj vrhli a kdo co urval, to měl.

Trochu jsem si oddych, že jsem zrovna nedržel sekeru, kterou jsem při kozáčku používal jako valašku, protože bych to musel následující rok uspořádat já, to je věc cti. Byl vyhlášen příští pořadatel, pronesl krátký proslov, ve kterém mi mimo jiné poděkoval, že jsem jim přinesl něco z našeho evropského folklóru. Tímto se tedy omlouvám všem souborům písní a tanců z Evropy, které do Perú zavítají. Podle obdivného úžasu v očích venkovanů tohle asi nepřebijí.

Ráno mi po probuzení bylo kupodivu dobře. Šli jsme si nadojit kozy a ta moje při tom začala rodit. Holky se smály, že se mě lekla, až porodila, protože takhle nabarvený ksicht ještě neviděla. A že je to přece jen pravda, že gringové se nemejou.

Z dolu jsme dostali zprávu, že po půlnoci by měl přijet na otočku pick-up z Arequipy. Všechny věci jsme měli v Chiuru. Následoval tedy svižný pochod zpět, dojemné loučení s přáteli a další noční klopýtání. Baterky už byly spoustu dní vybité a svíčky, které jsme si vzali, ve větru k ničemu. Samozřejmě nám ujeli. Zase jsme trpěli zbytečně. Protože se o nás střídají, přespali jsme u správce.

Ráno jsem aspoň domluvil sestup do dolu, na který jsem se těšil a byl jsem tedy nakonec rád, že nám auto ujelo. Zdejší důlní společnost je poměrně malá a vlastní pouze tento jediný důl, kde pracuje 40 dělníků. Založili jí původně pro zpracování odpadní horniny v místě, kde dříve těžili Inkové a po nich Španělé. Z odpadní horniny získávali zlato první čtyři roky, poslední dva roky pokračují uvnitř hory ve starých ražbách.

Vchod do štol je přibližně v nadmořské výšce 3700 m. Zlato je obsaženo v pyritech s vydatností asi 90 g z jedné tuny horniny. Mají v místě jen zpracovatelnu, kde se vyrubaná hornina drtí, mele a mechanicky se získává koncentrát s vydatností až 400 g na tunu. Nevydělali zatím dost peněz na stavbu zařízení pro další zpracování, tak prodávají tento koncentrát. Nicméně se denně vytěží hornina s obsahem kolem 800 g a čistý profit činí asi 3000 $. Zásoby odhadují na dalších 30 let.

Vyfasoval jsem přilbu, gumáky, opasek a karbidovou svítilnu. Viděl jsem, jak si myslí, že mě pod zemí vyškolí a já se zase bavil tím, že jsem věděl, že asi těžko. Nejdříve jsme prošli štolu dlouhou 600 m, která končila komínem do vyšší úrovně. Viselo tam jen lano. S triumfálním úsměvem se na mě podíval: „Por acá hay que subir.“ (Tudy se musí vyšplhat.) Bylo jasné, že to tady mají připravené pro exkurze a každý to otočí, natož pak gringo.

Slabým místem jejich plánu bylo, kromě mé záliby v prolézání starých štol, i několik vteřin, za které jsem dával 6 m lana bez přírazu. Posvítil jsem si nahoru, nebylo to vysoko. Pověsil jsem lampu na pásek a v pár okamžicích celý úsek vyšplhal bez použití nohou. Oba se tam za mnou drápali dobu, holínky jim klouzaly po stěně, jak si pomáhali nohama a funěli. Bylo vidět, že to asi často nedělají. Vzali to sportovně, smáli se, že jsem je dostal a začali mi říkat El Mono (Opičák).

Došli jsme do štoly, kde probíhala ražba, a zkusil jsem si sbíječku. Potom mě zavedli ještě do původních inckých a španělských částí dolu. Zážitek to byl skvělý a musím uznat, že je to tvrdá práce. Až na pár vychytávek, jako pneumatické sbíječky a elektrické světlo, všechno jak za krále Klacka, zejména bezpečnost a ochrana zdraví.

Návrat do Arequipy

Byla středa a už se nám nechtělo čekat do soboty na další auto z dolu. Ráno jsme si proto hodili ruksaky na záda a vyrazili pěšky směrem Yanaquihua a Andaray. Nahoře ve skalách za haciendou Ojoruro padla hustá mlha, která nám kondenzovala na oblečení a za chvíli ho promočila. Byla docela zima a minimální viditelnost. Cestu ukazovali panáčci z kamenů, které domorodci staví pro podobné případy podél stezek. Každou chvíli jsme sešli a cestu zase hledali.

Při jedné takové akci jsem našel dvě kamenné destičky s nějakými piktogramy. Carmen prohlásila, že jsou to staré incké značky, jaké se občas v horách nachází. V žádném případě jsem se svého nálezu nehodlal vzdát a narval jsem je do batohu k ostatním šutrům, znatelně ztěžkl. Po sedmi hodinách únavného pochodu jsme promočení a promrzlí dorazili do vesnice Ispacas, kam jsme vůbec nechtěli, a z Chiura se tam dalo teoreticky poměrně pohodlně dojít za tři hodiny. Mezi Ispacas a Andaray údajně operuje nějaký spoj a měl by jet v pátek.

Dalším našim problémem bylo, že jsme trochu zapomněli, že se dostáváme do světa, kde nefunguje výměnný obchod ale peníze. Celou dobu jsme žili z podstaty, všechno dostávali, žádné peníze neměli ani nepotřebovali. Poslední se utratily před několika týdny za léčbu otřesu mozku. Zachránily nás opět rodinné vazby.

V noci jsme dojeli náklaďákem dalšího Carmenina strýčka až do Andaray. Carmen dokonce dostala místo v kabině. Vyspali jsme se v posteli v našem starém domě. Pozítří k večeři už jsme ale baštili kuřátko grilované na ohni ve vyhlášené arequipské restauraci za peníze půjčené od majitele hotelu. Carmen si dodala odvahy a odjela domů zjistit, jak to dopadlo s její svatbou.

Po pěti dnech se mi konečně podařilo v bance vyzvednout peníze a Carmen přišla se vzkazem, že její matka si mě přeje poznat. Úplně zářila. Vyprávěla, že se na ni maminka nezlobí, že musel přijet strýček a dlouho o mně mluvili. A nechala si poslat zprávy od ostatních lidí, a slíbila, že jí bude podporovat, aby se mnou mohla odjet do Evropy.

To ve mně trochu hrklo, protože jsem se do žádné Evropy ani v nejmenším nechystal. Navíc už mi končilo peruánské vízum a já si před pár hodinami udělal chilské. Nebudu ze sebe dělat tvrďáka. Hodně mi to v hlavě šrotovalo a moje srdce se silným sklonem k romantickému zamilovávání protestovalo. Ale vůbec mi to zrovna nezapadalo do mého momentálního životního konceptu.

Carmenina maminka byla menší energická žena nesoucí v nastalé situaci břemeno hlavy rodiny, odpovědnost za osud tří dospělých dcer, jejich mladšího bratra a nemalého rodinného majetku. Dvě starší dcery už byly vdané a v tomto ohledu bylo třeba se postarat i o Carmen. To se už zřejmě slibně vyvíjelo se zmíněným Francouzem, který měl za zády vlivnou rodinu, když jsem se objevil já. Jak jsem průběžně pochopil, Carmen k němu měla spíše kamarádský vztah, ale ničím jí neimponoval a mamince zřejmě nepřipadal jako člověk, který by dokázal vzít věci pevně do ruky.

Bylo třeba si vyjasnit, že já jsem skutečně nezralý cárek, který se sice původně vypravil do Perú oženit, ale osud ho z toho velkoryse vysvobodil. Rozhodně jsem neměl na to převzít odpovědnost za nějaké další životy nebo majetek, natož slíbit věčnou lásku.

Celou dobu hovoru se mi dokázala dívat do očí a ani jeden jsme neuhnuli pohledem, i když jsme si neříkali úplně příjemné věci. To mám rád. Jde vidět, že člověk myslí vážně, co říká a stojí si za tím. Z pozice tradiční katolické výchovy jí některé mé super liberální postoje a názory úplně nevoněly, ale vzájemné sympatie a respekt byly jednoznačné. Dohodli jsme, že Carmen mě ještě doprovodí na jih do města Tacna u hranic s Chile, kde navštívíme její sestru Maribel. Já, až si odbydu své a budu se chtít vrátit domů, přijedu zase do Arequipy a uvidíme.

Následujícího rána jsme odjeli do Moquegua, města avokáda a vinné révy. Večer dělali policajti v hotelu šťáru, hledali teroristy. Carmen si sebou nevzala dokumenty, tak nás zatkli. Ten v civilu byl docela drzý a začal něco o nezletilé s cizincem na hotelu a podobné řeči. Carmen na něj byla taky pěkně nabroušená a začala se ohánět svým strýčkem z matčiny strany generálem Urdayem, zřejmě potomkem polygamního kněze Pedra. Mně to bylo docela jedno, protože jsem v Perú zatím zatčený nebyl a každý si dělá svou práci, jak musí.

Šli tedy telefonovat generálovi a já se dal zatím do řeči s policistou, který mě hlídal. Zajímalo mě, co mají za služební zbraň, tak mi jí půjčil. Když se vrátila Carmen s detektivem, měli jsme pistoli zrovna celou rozebranou na stolku a hledali pod lavicí vratnou pružinu závěru, která nám odletěla. Detektiv se zatvářil trochu nechápavě, ale nijak to nekomentoval. Zato Carmen byla nasupená, protože strýček seřval jí, že má nosit doklady, místo detektiva, jak doufala. Holka dokáže být pěkně panovačná, to doma asi nechceš.

V Tacně jsme zůstali pět dní. Nějak se nám s Carmen nedařilo od sebe odtrhnout, protahovali jsme to až do posledního dne platnosti mého víza, kdy jsem odjel autobusem do města Arica v Chile. Pobyt v Chile byl zábavný, veselý a poučný.

Dobrodružství v džungli a narcos

Po návratu z Chile jsem se přes varování a problémy na několika vojenských kontrolách přehoupl do džunglí na východní úbočí And do ještě „rudějších zón“. Potuloval jsem se oblastmi při řekách Huallaga, Ucayali a Marañon. Kde jsem padl do rukou bojovníkům z obou stran barikády a pokaždé od nich odcházel jako kamarád. Kvůli milostnému románku s artistkou na visuté hrazdě jsem se přidal k ruskému kočovnému cirkusu ztracenému za bouřlivých událostí v Jižní Americe. Po jeho rozpadu jsme oba zůstali ve skupině, která se živila jako pouliční komici, až do její transformace na bandu kapesních zlodějů.

Po různých peripetiích jsem na nějakou dobu zakotvil v metropoli peruánské Amazonie Iquitos a užil zase něco pohodlného bohémského života. Samozřejmě mě to brzy začalo nudit a přidal jsem se k trojici kluků z chudinské čtvrti, kteří se vydali hledat práci k narcos. To je ale jiná kapitola. Kapitola, ve které se mi dostalo další školy života. Naučila mě, že svět není černo-bílý a pravda snadno uchopitelná. Některé mé názory pravicového intelektuála utrpěly lehké trhliny. Pocítil jsem sympatie i nenávist k povstalcům, vojákům, policistům a narkotrafikantům.

Poznal jsem kolik krve, utrpení ale i bohatství je za bílým práškem, kterým jsem si několikrát přepudroval nos na večírcích zlaté mládeže v Limě. Do mého deníku přibyl popis dalšího zajímavého technologického procesu, který jsem si i prakticky vyzkoušel. Ale taky jsem se dozvěděl něco o sobě a o tom, co od sebe můžu čekat. Vzrostla má sebedůvěra a přesvědčení, že se dokážu prosadit kdykoliv a kdekoliv. Ale i míra soucitu a empatie a hlavně touha být dobrým člověkem, protože ti tvoří síť, která prorůstá do každého prostředí a dělá život fajn. Jednoduše bezva studijní pobyt.

Jak to všechno dopadlo?

Do Arequipy jsem se vrátil až po čtyřech měsících 23. července. Po čtyřech zběsilých měsících, během kterých jsem prožil snad úplně všechno a vlastně jsem se docela divil, že ještě žiju a těším se dobrému zdraví. Celá ta neskutečná jihoamerická jízda už trvala 300 dní. Začínal jsem být ze všeho trochu unavený. Měl jsem v hlavě hrozný guláš ze všech svých lásek. Vzpomínal jsem na jejich tváře, dotyky, polibky. Vlastně jsem je všechny miloval, ale všechno se to odehrávalo v různých světech, které jsem opouštěl, a byly od sebe nějak oddělené.

Potřeboval jsem vidět Carmen, ale věděl jsem, že tohle také není můj svět a také ho budu muset opustit. Netušil jsem, kde nakonec budu žít a co budu dělat. Na to jsem zatím odpověď nenašel, ale věděl jsem, že pojedu domů. A od té chvíle už jsem byl na cestě domů, i když trvala ještě dalších 41 dní, během kterých jsem v ničem nepolevil, protože jsem se loučil se svou milovanou Jižní Amerikou.

Seděl jsem u Carmen doma. Byla smutná, že jsem si na ni celou dobu nevzpomněl, nenapsal ani nezavolal. Raději jsem nechtěl říkat, že jsem nenapsal ani domů, to by mi moc nepomohlo. Musel jsem přiznat, že nejsem typ ideálního milujícího partnera podle jejích představ. Navíc mi vždycky viděla až do žaludku a asi taky něco proflákly holky z university, které jsem potkal v Cuzcu.

Zase se na mě tak podívala: „Mnoho mužů tady chce, abys byl jejich přítelem, a mnoho dívek si přeje, abys je miloval. Ty si s tím nevíš rady. Ale nemůžeš mít tolik žen, s kterými máš sex, jako máš přátel. Nemůžeš se chovat jako zvířátko. Bůh chce, aby spolu žili muž a žena v páru.“

Problesklo mi hlavou, jestli nejsem nesvázaný těmito konvencemi naopak trochu napřed. Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit, naopak. Spíš bych řekl, že za to úplně nemůžu. Příroda to chce takhle a Bůh je Příroda. Nezdálo se mi, že bych byl jiný než většina mých zdejších kumpánů. Akorát jsem jel na větším procentu úspěšnosti. Nakonec Carmen navrhla, že ve mně bude mít raději dobrého přítele, než aby trpěla jako moje dívka. Moc přesvědčivě to neznělo. Zase mi chtěla ukázat, že je zralejší než já. Slzy v očích jsme měli oba.

Po tomto večeru mi z hlavy nějak vyvanula moje chronická bezstarostnost a začalo mi z toho být smutno. Při troše sebereflexe, která se dostavila, jsem musel uznat, že jsem pořádný vůl. Ta holka na mě celou dobu čekala. Zase jsme spolu trávili hodně času, jako přátelé, a mně se ulevilo. Sice jsem dost flámoval s partou universitních studentů, ale snažil jsem se odolávat svodům opačného pohlaví.

10. srpna jsem konečně zdolal i vrchol aktivního vulkánu El Misti (5822 m). Zdálo se, že má dobrodružství v Bílém městě, na které jsem shlížel z okraje kráteru, se uzavírají. Při výstupu mě doprovázel jeden ze studentů kamarád José Luis, který se mnou později opustil Perú a zůstal žít v Praze. Naše přátelství trvá 28 let.

Když jsem po prázdninách roku 1992 odjížděl z Prahy, byl jsem ještě kluk. Kluk zocelený léty cvičení bojových umění a gymnastickým tréninkem. Kluk, který se naučil vydělávat si peníze na ulici a měl už dokonce za sebou hodně dobrodružný několikaměsíční okruh Jižní Amerikou v roce 1990.

S odstupem si ale myslím, že jsem byl ještě dítě a teprve na této cestě trochu dospěl. Byla to lekce, ale tenkrát to určitě neměla být lekce pokory. Na tu jsem si měl ještě dlouho počkat. Cítil jsem se jako oblíbenec štěstěny i lidí, od kterého se všechno odráželo, bez nejmenší chutě nechat se čímkoliv zastrašit a před něčím uhýbat. Asi to tak mělo být, protože ten pocit mi umožnil prožít následujících sedm let tak, jak jsem je prožil.

Carmen nakonec přeci jen svou zemi opustila a její rodina údolí Chiuro prodala. Osud jí potom zavál přes Kanadu a Taiwan až do nedaleké Vídně, kde žije se svým mužem, vídeňským kriminalistou. Když mi po deseti letech naplněných cestováním a různými dobrodružstvími vychladla rozbouřená krev, přitáhlo si mě zvláštním způsobem magické místo, které jsem si zvolil za svůj nový domov. A tak se stalo, že roku 2014, 21 let po našich společných zážitcích, jsme se s rodinami sešli na Kamberské tvrzi tři přátelé: Carmen, José Luis a já.

Sepsal Libor Zeman.

Pokud se vám článek líbil a nechcete přijít o nové články, můžete se přihlásit k jejich odběru.

Plán cesty do Peru

Chystáte se do Peru a chcete čas co nejlépe využít a poznat to nejlepší? Mrkněte se na podrobné plány cest.

A jestli máte rádi kulturu Latinské Ameriky neváhejte se přidat do FB skupiny Milujeme Latinskou Ameriku.